Jedeme do Řitky

Jedeme do Řitky
10.10.2020

Kdo čte z novin jen titulky, musí mít nutně pocit, že se u nás odehrává mistrovství světa v počtu nakažených čínskou chřipkou. Nejskloňovanějším slovem je „REKORD.“ My však, navzdory tomu, kam směřuje celá republika, vyrazíme pouze do Řitky. Na kolech.

V očekávání lockdownu ještě využijeme příjemné počasí babího léta. Naplánovaný okruh má 68 kilometrů a převýšení větší, než kdybychom jezdili v Beskydech a rozhodně není pro sváteční jezdce. Ale pokud se někdo necítí na takovou dálku v drsném terénu, může kdykoliv sjet z brdského hřebene do údolí a vrátit se po cyklostezce podél Berounky zpátky.

Protože jsou holky po nemoci (o brutální rýmičce jsem psal posledně), projedeme dnes jen malou část trasy z Černošic k Řitce a údolím Berounky zpět. Ovšem s brutálním stoupáním od řeky na Cukrák. Majdu jsme nechali doma, ještě se moc necítí. Zbytek osazenstva je celkem fit a já jsem se rozhodl bolavé břicho rozjezdit.

Dnes, o pár dní později, když to píšu, už vím, po návštěvě několika lékařů, že nemám cirhózu, zánět sleziny či něco horšího, ale pouze zablokovaná žebra. Což bolí úplně stejně, jako bych měl v břiše pod žebry vetřelce. Ale pořád je lepší znát diagnózu, než si číst na internetu příznaky příšerných chorob a mít pocit, že je všechny mám (viz Tři muži ve člunu a horečka omladnic).

K tomu mne napadá, že to tak vypadá, že už přecházím do třetího stádia života muže. V prvním období se muž baví s přáteli u piva o sportu a chlubí se svými milostnými úspěchy. V druhé etapě je předmětem hovoru jídlo a další požitky. No a v období třetím přicházejí hovory o nemocech. Dost tedy bylo namožených žeber a vzhůru na bicykl!

Černošice, odkud vyjíždíme, jsou odjakživa sídlem pražské smetánky. Z novodobé historie byl nejznámějším obyvatelem mafián Krejčíř, který zde postavil pověstnou vilu se žralokem v obýváku. Ovšem kromě onoho pána zde bydlí můj kamarád Láďa Š., který není mafiánem, nýbrž je jedním z nejvýkonnějších bikerů, které osobně znám. Je na úrovni Radima z Nového Hrozenkova a to je co říci, protože vyrovnat se valašským bikerům není snadné.

Před lety jsme s Láďou a dalšími měli bikerskou partičku. Nezapomenutelný pro mne je jeden jarní výlet, právě po brdském hřebeni, kudy dnes pojedeme. Bylo to 7. dubna 2005. Původně to měla být kratší vyjížďka, ale s Láďou se to vždycky nějak zvrtlo. Tentokrát také. Byla sice trochu zima, ale jelo se nám skvěle. Tak skvěle, že když se nás Láďa na Černolických skalách zeptal: „Nepojedem ještě na Kuchyňku?“ neprozřetelně jsme s Mirkem H. souhlasili. A to byla ta chyba. Protože když jsme už značně zmordovaní stanuli v pět odpoledne na vrcholu Kuchyňky, měli jsme v nohou padesát kilometrů. A začalo se stmívat. No co vám mám říkat, zpátky jsme za tmy dojeli po silnici a na těch devadesát kilometrů jsme vzpomínali ještě dlouho.

Zaparkovat auto v Černošicích je velké umění. Nám se to podařilo až po dvaceti minutách popojíždění. Čekalo nás stoupání po žluté na Cukrák, což je televizní vysílač na vrchu Kopanina. Převýšení 210 metrů je tak akorát až na těch posledních 50 výškových metrů. To vyjedou jen borci. Já to vyjel.

Ačkoliv s sebou, když jedeme s dětmi, vždycky vozíme hromadu jídla, je jídlo v kioscích a hospodách vždy lákavější. Za Cukrákem, hned u dálnice, je jeden z posledních reliktů socialismu. Občerstvení zvané Na Cukráku. Strašidelný kiosek nabízí českou klasiku – párek v rohlíku, sekanou v housce, opečenou klobásu, pivo a malinovku. Vešli jsme dovnitř, kde u stolu na stojáka silnější pán středního věku ve vytahaném triku a kraťasech konzumoval klobásu. „Je výborná,“ povzbuzoval nás, když viděl, jak váháme, co si vybrat. Zatímco párky byly jakž takž, malinovku s příchutí umělého sladidla jsme vylili do křoví za kioskem. Kvalita jídla a pití odpovídala prostředí. Takže překvapení jsme moc nebyli. Co nás naopak překvapilo bylo to, že onen pán v omšelém oblečené odfrčel ve žlutém porsche!

V očekávání pohodové hřebenovky jsme po červené pokračovali směrem na Řitku. Jenže patnáct let je patnáct let a čas, jak známo, ty nejhorší zážitky vytěsní. Terén byl poněkud drsnější, než jsem si pamatoval, o tlačení kola po skalnatých pěšinkách nebyla nouze a něž jsme dojeli na Černolické skály, už toho měla Týnka dost. Pája v našem seriálu Cyklotrasy (pro bikery) už dávno opustila roli brblající ženy („To je naposledy, co jedem takovou šílenou cestou!“) a stala se z ní bikerka hrdinka. Vyjede a sjede úplně všechno a když sebou někde praští, vstane s úsměvem a jede dál, řídíc se heslem „Zatnu zuby a šlapu.“ Což už není taková zábava jako dříve, zvláště ve chvílích, kdy ke konci vyjížďky z posledních sil šlapu do kopce, slyším za sebou oddychování a najednou mne Pája na těžký převod předjede a čeká pak na mne na kopci.

Nad Řitkou už morálka mužstva začala uvadat, sjeli jsme tedy pekelnou pěšinkou do Dobřichovic a vrátili se po cyklostezce zpět. A tam Týnka zázrakem ožila a ve svých deseti letech nasadila takový finiš, že nám dospělým ujela. Asi jsem jí neměl kupovat ten karbonový speciál. Takže nejen Pája, ale už i dítě mne předjede. To je peklo!