BLOG


Lysá hora
Expedice Valachy 2020, den osmý, 8. 8. 2020

Délka trasy 38 km, převýšení 1128 m a dobytí nejvyššího vrcholu Moravskoslezských Beskyd na kole, to je plán dnešního dne. Páju stále bolí úpony na krku a Majda není úplně fit, ale lepší být v lese, než se válet na pláži.



Teplota ve stínu je přes 30°C, vzali jsme raději s sebou více vody. „Snad se dnes nechcete plahočit po rozpálených asfaltkách na úbočí Lysé hory?“ ptala se Katka, ale po včerejším mumraji u Balatónu potřebujeme někam, kde nejsou lidi. I když na Lysé někdy také bývá pořádný nával.

Ve srovnání s Pustevnami to ovšem nic není. Na Pustevnách, místu proslulém dřevěnými stavbami architekta Jurkoviče (Libušín, Maměnka...) je totiž parkoviště a vede tam i lanovka. Pro moderní autoturisty je to ideální místo. Auto nechají na parkovišti v Trojanovicích, děti si zařádí v lanovém parku Tarzanii, pak se vyjede lanovkou nahoru na Pustevny, rodinka se projde Stezkou v korunách stromů (ano, je i zde), v hospůdce se pořádně nadlábnou a u kiosku koupí štramberské uši. Ti akčnější pak ještě popojdou pár kilometů po hřebeni, minou sochu Radegasta a dojdou na Radhošť. Tam je dřevěný kostelík s vyhlídkovou věží. Po cestě se ty tisíce lidí pokochají vyhlídkou na hřeben Vsetínských Beskyd a Javorníků a ti úplně nejakčnější sjedou zpět do Trojanovic na koloběžkách z půjčovny. Prostě lunapark jak na Lipně. Obvyklejší program je vyjet autem nahoru, dát si oběd, projít se na Radhošť a jet domů.

Podobné plány jako s Pustevnami mají místní podnikatelé i s Lysou horou. Vrchol této hory je totiž v současnosti přístupný jen pěšky nebo na kole. Podnikavci chtějí postavit lanovku, obnovit a rozšířit sjezdovku pod vrcholem, postavit hotely a udělat z Lysé pořádné vysokohorské středisko. Včetně stezky v korunách stromů a tím zabít jedinečný duch místa. Naštěstí je všude kolem chráněné území a podobné megalomanské plány se neprosazují příliš snadno. Ale uvidíme za pár let.

Včera jsme seděli s drsným valašským bikerem Radimem u kiosku a poradil nám několik dalších hezkých tras v okolí Lysé. Původní plán vyjet nahoru na horu a sjet stejnou cestou dolů jsem díky tomu upravil tak, že z toho bude další hezký okruh do seriálu Cyklotrasy (pro bikery). Podíváme se ještě ke Švarné Hance a na Gruň. Trasa bude sice delší a s větším převýšením, ale mé odpočaté bikerky to jistě hravě zvládnou.



Když jedeme na kole a při tom točíme, trvá nám ujetí trasy dvakrát tak dlouho, co normálně. Výsledná průměrná rychlost i s pauzami v hospůdkách (to je motivace pro děti) je pak často nižší, než rychlost chůze. Výsledkem toho je, že tak mám příležitost pořídit krásné záběry při zapadajícím slunci s následným návratem divočinou potmě k autu.

Na Lysé hoře jsme byli již dvakrát pěšky. Poprvé jsem s sebou vzal svou maminku, které v té době bylo 75 let. Je to dáma, která má ráda balet, divadlo a operu a nesnáší vysokohorskou turistiku. Na Valašsku strávila kdysi 10 krásných let, když dostala po vysoké škole lesnické umístěnku (kdo ještě dnes ví, co to je?) do Valmezu, kde potkala mého tatínka a díky tomu jsem přišel na svět jako Valach. Z nostalgie se nechala obměkčit a šla s námi na Lysou, když jsem jí předtím slíbil, že je to jen kousek a po hezké cestě.

Stoupání po žluté pak skončilo tím, že se má maminka v polovině cesty rozhodla, že raději zahyne v lese ve spárech vlků, než aby pokračovala dál. Vrátili jsme se tedy a udělali jsme dobře, protože o něco později vypukla šílená bouřka. Podruhé jsme šli na Lysou bez mé maminky, zato s malými dětmi, Týnku jsem nesl na zádech v batohu. Vyšli jsme dost pozdě, protože dopoledne pršelo. Na vrchol jsme dorazili, když právě zapadalo slunce a po romantické vyhlídce na Beskydy, Javorníky a Tatry nás čekal sestup potmě. Lesem plným vlků a medvědů, nebo aspoň to podle těch zvuků tak vypadalo.

Dnes jsme vyjeli včas. Stoupání bylo poměrně náročné, ale cesta nebyla ani moc rozpálená. Vedla totiž hustými bukovými a smrkovými lesy a čím výš jsme stoupali, tím bylo příjemněji. U hráze přehrady Šance byly zaparkovány desítky aut, ale cestou jsme naštěstí ani moc lidí nepotkali, jen pár valašských bikerů. Třeba staršího pána na levném těžkém kole, který nás předjel a ani se při tom nezadýchal. To proto, že lýtka měl jak Schwarzeneger, což je u valašských cyklistů obvyklý jev.

Další byla partnerská dvojice (ta normální, ne homo), která to vzala přes Pustevny. To znamená vyjet do výšky 1000 m n. m., sjet do údolí k přehradě do 500 metrů a vystoupat na Lysou. Pán už byl trochu unaven, dáma byla poměrně čerstvá. Říkali, že když přemýšleli, co budou v létě dělat, rozhodli se každý víkend zdolat na kole jednu až dvě hory. Minulý víkend tak navštívlili Praděd a Dlouhé stráně.

To ovšem není nic proti usměvavému chlapci, který z mého rodného Valmezu vyrazil na projížďku, spojenou se zdoláním Lysé. Z Valmezu na Lysou a zpět je to dobrých 150 kilometrů. Říkal, že by to mohl stihnout do večera. Pak nás v tom nejprudším stoupání ještě předjelo několik cyklistů na silničních kolech, ale tomu se nedivím, protože určitě byli tak dobří, jako Lance Armstrong, který když byl na vrcholu formy, tak prý ve stoupání na alpské vrcholy musel v zatáčkách přibržďovat. A zrovna takoví jsou Valaši, ale bez dopingu, když nepočítám slivovici.



Na vrcholu Lysé hory bylo jen pár lidí, ale zato jsme objevili, kde dělají ještě lepší borůvkové knedlíky, jak na Kohútce. Tam se trochu zhoršili, knedlíky jsou sice stále pěkně nadýchané, ale mají málo náplně a oproti dřívějšku se šetří máslem i cukrem, zato tvarohu je až příliš. A teď poslouchejte – v nově postavené chatě Emil Zátopek – Maratón dostanete takové knedlíky, jaké jste v životě nejedli. Knedlík je přes celý talíř, velký jak hlava novorozence, borůvkové náplně je spousta, máslem a cukrem tady nešetří, ale navíc je knedlík zalitý množstvím borůvkového žahouru. Chuť je nepopsatelná! A tento zážitek stojí pouhých 129 korun! Jedinou nevýhodou je, že zatímco až nahoru na Kohútku se dostanete autem, sem musíte pěšky.

Sjezd byl skvělý. Zase jsem uvařil kotoučkovky a musel jsem si udělat kratší pauzu, než brzdy zase začaly fungovat. Po sjezdu do Masarykova údolí už byly holky unavené, Gruň si necháme na příště. Ono i tak to bylo 30 kilometrů s celkovým převýšením bezmála tisíc metrů, což je pro děti tak akorát. Uvidíme, čím nás příště překvapí Švarná Hanka, nejstarší chata v Beskydech. Třeba tu taky vaří borůvkové knedlíky.