BLOG


Na Komonec!
Expedice Valachy 2020, den šestý, 6.8.2020

Prorazili jsme spodní kryt motoru, natloukl jsem si koleno, Týnka si natáhla sval na noze a jednou spadla a Pája zase nemůže otáčet hlavou. Jen Majdě se nic nepřihodilo. Expedice pokračuje.



„Dnes bude odpočinkový den,“ pravil jsem ráno. Děvčata se rozzářila. „Proto zdoláme na kolech jen několik vrcholů Vrchařské koruny Valašska, tedy vékáveček, po obědě se vrátíme a půjdeme se koupat.“ Úsměvy se vytratily dcerám z tváří. Jen slib, že s sebou usmažím kopec řízků a k svačině bude chléb s uherákem dokázal můj tým bikerek trochu uklidnit. „Nebude to moc náročné?“ ptala se Majda. Řekl jsem, že stačí vyjet na hřeben Vizovických vrchů, dobýt kopec Komonec a dál už to bude hračka. A převýšení bude rozhodně menší, než když jsme včera stoupali na hřeben Javorníků.

V místním rozhlase v Novém Hrozenkově hlásili, že dnes bude před Lidovým domem kiosek s ovocem a zeleninou. Bylo to po cestě, tak jsme se tam zastavili a koupili slovenské papriky (zaručeně nepálí, lhal prodavač) a dvě kila meruněk. Nechtělo se mi zajíždět na parkoviště, auto jsem na chvíli postavil na chodník u kiosku a hned na mne vyběhl nějaký rozčilený pán, který se mi anglicko německy snažil vysvětlit, že mám okamžitě vypadnout. Chlap byl neodbytný a dokázal mne tak znervóznit, že když se má paní konečně vrátila s nákupem, při odjezdu jsem vycouval přes vysoký obrubník a prorazil kryt pod motorem. To jsem zvědav, kolik ten kus plastu bude stát.

Cestou do Provodova, což je poutní místo s kostelem ve Vizovických vrších, potkali jsme neodbytného řidiče z kategorie „lepičů.“ To je takový řidič, vždy muž, který se vám snaží dát najevo, že jedete příliš pomalu a nalepí se za vaše auto tak těsně, jak to jen jde. Tato kategorie se pak dělí na lepiče odvážné, kteří vás předjedou přes dvojitou plnou čáru těsně před horizontem a lepiče zbabělé, kteří vás nepředjedou a lepí se na vás třeba půl hodiny.

Tady na Valašsku se přes obce zásadně nejezdí padesátkou, pro lepiče je však i sedmdesátka málo. Máte přece na střeše kola, tak jedete pomalu, i kdybyste se přes vesnici řítili stovkou. Konečně mne ten blbec za Slušovicemi na čtyřproudé silnici předjel a byl klid. Za chvíli, když se silnice zúžila do dvou pruhů, jsem ho dojel, bál se předjet kamión.

Parkoviště před poutním kostelem v Provodově bylo rozpálené, jak pec na frgály. Snad bude o několik set metrů výš chladněji, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to raději nevyslovil. Děvčata se zdála být nějaká povadlá. Cestu lesem proměnil nedávný déšť v kamenité koryto. Stoupání bylo poměrně prudké, ale místy se dalo na kole i jet. Místy jsme kola tlačili.

Na vrchu Komonec jsme si dali slíbené řízky. Jak bylo horko, Týnka nedojedla. Se slovy „je ten řízek volný?“ hnal jsem se po něm a nevšiml jsem si lavice, která mi stála v cestě. Odneslo to koleno. Nic tak nepotěší mé dcery, než když se mi něco přihodí. Poprvé toho dne se smály, až jim tekly slzy z očí.

Protože únava byla veliká, rozhodli jsme sjet zpět k autu a k dalšímu vékávéčku popojet autem. Hřebenovku bychom dnes asi nedali. Už jsme celkem smířeni s tím, že po koupi karbonového kola nám Týnka do kopce ujíždí a vyjede i takové úseky, kde my dospělí kola se supěním tlačíme, ale ve sjezdech na ni nemá nikdo z nás. A Majda, ta je sice trochu opatrnější, ale sjede všechno. Roky tréninku konečně přinášejí ovoce. Opět dle hesla „když šlapete dvě hodiny do kopce, jedete až 10 minut z kopce," zpátky v Provodově jsme byli coby dup.

Cestou k dalšímu vékávečku najednou Týnka v autě dostala do nohy křeč a tak ji začala bolet noha, že další jízda na kole byla vyloučená. „To rozjezdíš,“ řekl jsem, ale nerozjezdila a ve sjezdu ke studánce Panny Marie Lurdské skočila šipku přes řídítka. Ale ne kvůli té noze, ale proto, že se chtěla podrbat za jízdy na nose. Ach jo.

Kaplička s pramenem Panny Marie Lurdské je dalším poutním místem. Nechal ji postavit před sto lety pán, jemuž léčivá voda uzdravila jeho dítě ze španělské chřipky. Nevím, zda by fungovala i na současnou chřipku čínskou, ale alespoň jsme Týnce namazali zázračnou vodou její bolavou nohu a snad to zabere.

No a tím je s dnešními vékávečky konec. Cestou domů Páju začal zase zlobit krk, kamenité sjezdy jí příliš neprospěly. Z odpoledního koupání tak nic nebylo a osud naší expedice je ve hvězdách. A to nás čeká ještě Kelčský Javorník (865 m n. m., převýšení od startu 500 m) a Lysá hora (1323 m n. m., převýšení 800 m). Pomůže brufen, nebo fyzioterapeut z Lešné?